Tou branou, jež se zavírala za stoletím,
odešel rychle – neměl bratrů kolem
a nechtěl vejít v dobu, o níž věděl,
že nikdo nepůjde po stopě Jeho.
Jen v říši stínů našel bratra duše Svojí:
byl dávný Říman to kdys, Cincinnatus,
jenž výši moci opustiv, šel k pluhu –
teď podsvětím jdou, druzi osamělí.
Neb Zásluhy si nikdy mzdy své neodepřou
a Moc jak samozřejmou daň svou berou:
Vlast osvobodit – Vlasti potom vládnout
a dobře žít v té gloriole Slávy.
Vlast osvobodil podivín ten americký,
dal pevné řády jí a určil dráhy
příštího žití – potom odmít všecko
a k polím, lesům na farmu se vrátil.
Co dělo se v té duši Jeho? Doznala si,
že síly její mizí? Že ta ocel
se opotřebovala v tuhé práci?
Že zbývá jen, co stačí prostě k žití?
Či zmocnilo se Ho to tiché znechucení,
jež sídlí na výšinách Slávy s Mocí?
To „všecko poznal jsem a vše je marnost“?
Či nestálost všech zemských věcí cítil?
Kdo poví?... Odešel... A tak vzal příležitost
i Závisti, by svlekala Mu řízu,
i tlachu, aby vážil Jej a měřil,
i hlupství, aby souditi Jej mohlo –
i vděčnosti těch řídkých, spravedlivých duší,
by omlouvala slabosti snad Jeho
a odpouštěla Mu pro Velkost byvší
snad vrávoravé kroky stáří Jeho.