Byl chlapcem, jemuž místo bájí hřměla
do dětských snů od Sedanu, Met, děla.
V horečné bázni srdce jeho bilo,
tesknila duše, neb šlo o Francii
a otce jeho. – Hrůzyplné dílo
se dokonalo. Vlasti v bílou šíji
vrh hrubý provaz vítěz rozjařený.
A potom navrátil se tiše domů
i otec. Voják skleslý, poražený.
Je šťastný los to, dá-li Osud komu
se dočkat oprav v dějích domoviny.
A třikrát šťasten, jenž moh přiložiti
v dob nových základ mužných sil svých činy.
Na Marně Pellé směl si slavně vzíti
odvetu za dny hořké svého otce,
za náplň hrůz v sedmdesátém roce,
za Francii svou, tenkrát poníženou –
ba, Osud odplatil mu velkou cenou,
neb jemu právě určil místo čelné
při práci Nemese své nesmrtelné!
A potom přišel k nám, v zem, jež vždy ctila
Francii Jeho. V zem, jež dočkala se
též oprav dějin, když tři věky nyla
jen čekáním. Teď volna byla zase.
Byl rázem náš. I pro vlast svou i sebe.
Zrak jeho barvu letního měl nebe,
sil důvěru a sdílnost všem a všady.
Byl člověk vyší, aristokrat ladný
přednostmi ducha. Spartan v hodech světa,
leč gourmand v uměních všech bezpříkladný.
Své já dal přátelům vždy bez výhrady
a práci bez mezí. Já v práci žil s ním leta
a svědčit mohu. Odpouštěl nám vady
a cenil přednosti, což slove tady:
měl rád nás. Velkým básníkem byl v žití,
ač verše nenapsal. – Jenž je tu píše,
já musil aspoň hrstku dnes jich svíti
pro hrobku vzdálenou, kde dřímá tiše.