My pili po obědě černou kávu v tom kabinetě, plném upomínek na Afriku a Asii. Tož šavle, jichž pochvy blýskají se drahokamy,
a štíhlé dýky, pestré koberečky, čabraky rudé, okovaná sedla, skla, skvosty, šálky, turbany a šály – toť museum, jež mluví k návštěvníku
jak cenností, tak uměleckou prací, co generálu jest as vypravěčem i činů rekovných i těžkých chvilek. My kouřili a pili vřelou kávu,
a generál se zabral v upomínky té hrozné války. Vím, měl valnou účast ve slavných bitvách, Francie jej zove svým Bayardem – leč neřek jedné věty,
jež kolem jeho „já“ by točila se. O české brigádě se rozhovořil, jak nádherně se u Vouziers bila, jak u Terronu – inu, řádní hoši,
ti znali, že má život velkou cenu, když člověk něco má, zač dát jej může, a k chvíli žije, kdy jej může dáti. Vše ostatní – já planý mihot jepic
při slunci západním. Oh, smysl žití – to pochopit jen kdyby lidé znali! To pochopili vaši čeští hoši, to pochopil i francouzský náš voják.
Mám reliquii, nejcennější z všeho, co vidíte tu – snímá se zdi obraz či skizu jakous – podává mi, vidím: cár papíru, je popsán písmenami,
jež potácí se – psala je as ruka buď neumělá nebo oslabená, – a dole v konci neforemných písmen je hnědá skvrna – vyčetl jsem toto:
„Má drahá maminko, váš syn je šťasten, že může umřít za Francii naši. Vám dává sbohem Váš –“ a podpis skryla ta velká skvrna... Snad že přitisk k hrudi
sil zbytkem list ten – snad proud krve vytrysk mu z úst, když políbit chtěl tyto řádky. Teď skvrna skrývá podpis. – Bezejmenný dal život za Francii. Políbil jsem
ten smysl žití... Gouraud stál tu tiše odvrácen, šátek na očích, když vracel jsem nejdražší mu jeho reliquii.
Cookies on Poetry Cove