Prašná cesta v polích Lombardie. Sporý stromek místy blíže škarpy. Slunce žhne. Jak nekonečný netvor blýskavými ostny vyzbrojený
valí černá kolona se vojska. Děti Republiky! Opálení, z vousů pralesů a dlouhých kšticí svítí vítězný a hrdý pohled.
Místy kouří, místy vtipkař kterýs vypravuje směšné historie, místy zpívají a taktem písně umdlené své nohy lehčej nesou.
General en chêf zří z vozu k horám, jichž bok rozbrázděný v řídkém vzduchu na kamene dohoz zdá se blízkým; hubený je, tmavý vlas mu splývá
k ostrým ramenoum, a oči jeho studené a břitké jsou jak ocel. Kolony krok zavlnil se v zmatku – vojsko stojí. Adjutant se přihnal,
chatrný most že je spravit třeba, v hodince že – – General kyv hlavou, vystoup, used na pokraji škarpy v síťkovaném stínu řídkých větví,
v nejbližší vůz zásobní vbod pohled, kyne komandantu, dá si vyčíst, kolik tornister a kolik patron, kolik obuvi a kolik plášťů,
kolik chleba, rýže, cukru, kávy, kolik kořalky a kotlů polních ve voze je. – – Dobrá. Revidujme! – – Dvacet pecnů chleba – hlásils třicet! –
– Boty! Ejhle, o sedmnáct párů zmýlil ses, občane důstojníku! – – Rýže? Čtyři plné pytle pravils? Dva jsou, jeden z nich jen do půl plný! –
General vstal. Ocel očí začla metat blesky. Rýha zlověstná mu sedla mezi obočí. Ret chrlil slova překotná, jež tonem hlasu
řezala víc než snad významem svým: – Kdybys pasákem byl, důstojníku, počet ovcí měl bys jistě v hlavě – víš, co značí voják bez obuvi?
víš, co značí, žaludek mít prázdný? víš, žes přispěl, pokud přispět mohls, k porážce a hanbě Republiky? Nezmýlil ses ve svém povolání?
Vojákem jsi? Proč ne krejčím, ševcem, hercem, sedlákem či tanečníkem? Dolů epauletty důstojnické! Jako prostý voják vstoupíš v řadu!
Je-li smysl pro čest ve tvé hrudi, přičiníš se, abys v prvé srážce zpět jich získal! Sergeante, ty předstup! Tys byl, tuším, se mnou u Toulonu?
A jsi z Normandie? Ano, pravda. Dej ty věci do vozu zas vložit, všimni si jich. Vem ty epauletty, jmenuji tě důstojníkem, hochu –
osud toho, jenž je dříve nosil, budiž výstrahou ti! – Kýv a used. Vzal knihu z kapsy, dal ji na kolena, dal čelo nad ní do dlaní a četl.
To bylo Utrpení Wertherovo. Čet chvíli. Náhle hlavu zdvih a vzdychl: – Ó Josefino! – Začal dýchat těžce, krev vrazila mu v olivové tváře
a zavyl steskem šíleného hladu: – Ó Josefino! – Zadíval se k horám, za nimiž leží Francie, dlí ona, a přivřel oči, aby zrakem duše
ji uviděl tam: – Josefino moje! Pak vymrštil se, zaťal pěst a syčel: – Sem Rakušany! Bít chci! Ohlušit se! Jak pes se znavit, sic mi puknou skráně!
Vojáci v pochod! Chci mít nepřítele! Chci rozdrtit jej! – – Josefino moje! – –
Cookies on Poetry Cove