Byv zrozen jinde, nežli v Postupimi, v královském zámku, byl by jistě zdobou armádě pruské jako statný kaprál postavy hřmotné, komisního vzhledu,
jenž rekrutům zná nahnat hrůzu čirou, když u gamaší utržen je knoflík, či nitro tornistry je v nepořádku, či orel čáky má jen jednu peruť.
Teď, neblahý, dny svoje tráví v bázni a noci v nepokoji. Hlavou jeho jdou otázky, jež přesně zodpovídat nestačí schopnost její. Kde vzít rady?
Tu anděl Luise – Luchesini onde, tu Blücher, Stein – a Lombard, Haugwitz onde – má rozhodovat a má rozhodnout se... Má rozhodovat... předem ví, že všecko,
ať tak či onak, vyjde na neštěstí... Svět celý jest mu jeden infinitiv, a poznáním tím proniknut jest tolik, že vlastní řeč mu jde jen neurčito.
Trůn třásti se mu, zle být, tich-li sedí. A zle být, vztáhne pravici-li k jihu, by souseda se chytil Rakušana. A zle být, přijde východní-li soused,
Rus, podepírat. Tak jít v niveč všecko. Zlá budoucnost i dětem jeho hrozit i státu jeho. Mimovolně ničit dědictví kdysi Velikého Fritze,
jenž jistě by – blesk v modrých velkých očích – svou berlou zbil jej. Trapné živobytí! Vír rejdit v hlavě, přec v ní býti pusto! A ruský Alexander okatě se
kol Luisy otáčet – a Luisa, ano, kdo v ženách vyznat se? Jak nadbíhala – hu, těžko vyslovit jen jmeno jeho – hroznému vládci bitev, kterak něžně
s ním hovořiti! Napoleon arci být tvrd jako skála, vpíjet slzy její a tvrdým zůstat... Jak sám připadal si on, Friedrich Wilhelm, třetí toho jmena,
zbytečný, směšný, malinký a cizí – ničemu nerozumí z běhu věci – dny plynout mu jako voda mezi prsty – ach, on by nejraději dýchat přestat
a tvrdým snem spat, až k té chvíli jedné, kdy klidno býti na tom božím světě a pořádek zas vládnout v zemi jeho a příjemně by býti panovati...
Cookies on Poetry Cove