Teď zhýčkán v líbánkách a opit sněním Samsona u Dalily Filištinky je náš, je náš! A my mu vočkovali to naše neštěstí a naši hloupost!
Konečně. Však už trvalo to dlouho. A teď, kdy myslí, že je z našich jedním, teď právě neví, že byl chycen v léčku, z níž není spásy, není vyváznutí.
Pro červeného syna Revoluce u tabule těch našich není místa – a on to neví! Jako neznal nikdy, že on a jmeno jeho nejsou kouzlem
pro nikoho z nich! Děsili se pouze brutální bezohledné ruky jeho, jež koruny jim brala jako hračku – ač po případě zas je brali s díkem,
když rozmar jeho hodit jim je ráčil – a nenáviděli ho jako tygra, jak hada strašného, hmyz přeodporný. A on si myslí: genius, duch, sláva –
oh, jak se mýlíš! Tohle nejsou klíče, jež otvírají vnitřky duší jejich. Být jedním z nich, to znamená, být zrozen v kolebce hradu – byť i třebas lokaj
či gardist přičinil se o tvůj příchod na zemské nivy. Buďsi potom hlupcem, jenž na anekdot reka pouze stačí – to, Bonaparte, rozhodlo by jinak...
Nu, teď tě máme!... Já, jenž u hostiny těch lidských dějin musím přisluhovat a pokradmo jen sousto polknout mohu, jsem – vlastně měl bych býti – deprimován.
Vždyť pomáhati tuposti a hlupství, velikost zdolat – krev do tváří žene – či vlastně hnalo by... ach, kdyby člověk už otřen nebyl jako starý peníz,
a kdyby nebyl v životě už ztratil cit pro čest, slušnost, velikost a slávu! Dnes předností je, že jsem toho pozbyl, mám-li být vůbec členem světa toho.
Jen jednou jsme tu, chceme jeti lehce a tak je dobře, když si bryčku svoji přítěží nepotřebnou neztěžkáme... Teď zadrhněme kličku nastraženou
a Samsonovi ostříháme kštici, zrak vypíchnem mu – pak se budem dívat, jak naše staré mlýny mlíti budou. A že nám starý testament dal příklad –
na stráži budem, aby vlas a síla našemu Samsonovi nenarostly...
Cookies on Poetry Cove