Když Attendolo – slavný condottier,
miláček vojska, před nímž nepřátelé
v bitevním šiku zbraně odhodili
a hlavy obnaživše zdravili jej
co otce válečnictví – naděj svoji,
Francesca syna, v široký svět pouštěl,
v životní školu vážných zkušeností,
dal helmici mu černou, pevný pancíř,
meč z Damašku a důtklivé tři rady:
Žen nepožádej, které jiným patří.
Svých lidí nebij, uhodíš-li přece,
pak jej co nejrychlej a nejdál pošli.
A nejezdi na koni umíněném
i na takém, jenž podkovy rád ztrácí.
Těm radám věren Francesco byl vždycky.
A prošel školou vážných zkušeností,
životem pestrým. A když bral se z něho,
zval Milan vévodou jej, hrdý Janov
dožetem svojím, Korsika svým pánem.
A kde kdo, truchlil upřímně a hořce,
jakby mu rodný dobrý otec skonal.