Dávno, dávno, dávno tomu zářná Krása zrodila se vběhla s dětskou nevinností nahá, štíhlá v širý svět.
Tenkrát Homér, stařec sivý, s velkou četou básnickou, dal jí oděv trvanlivý, těžkou řízu antickou.
Tenkrát na Olymp ji brali, kde ji v božstvu bujarém umístili, častovali ambrosií, nektarem.
Tenkrát i ta hrdá Roma pod svou nohou majíc zem políbila svýma rtoma této řecké řízy lem.
Vergil umně srovnal na ní záhyby a třepení; Ovid pestré květování, Catull vetkal perly v ni.
Na Olympu v síni bohů oheň více nehárá; antická zem cítí nohu severního barbara.
Potom v tiché celi dlela nábožného nadšence, kolem bílé ručky měla navinuté růžence.
Dobrý stařec ji tam choval jako zřítelnici svou; čistil, rovnal, oprašoval její řízu antickou.
Národ za národem hynul, národ za národem vstal; lidstvo stárlo a čas plynul, ona žila svěží dál.
Trubaduři dávali jí pentle v barvách svojich dam. Dante dal vát jejím šatem dým a sten a rajský dech,
Petrarka ji zdobil zlatem na ramínkách, na ňadrech. Ariost jí nosil šperky z říše divů, pohádek,
Vega, Cervant s Calderonem čelenku jí zářnou zlatou posadili do vlasů, bílou šíji měla spjatou
colierem z topasů, démantové náušnice zavěsili v ouško jí, obestřeli svěží líce
valencskými závoji. Jiní řízu její skryli perlami a rubíny, jak co nejvíc vylovili
z duší svojich hlubiny. Smutné, smutné přišly doby na tu Krásu ubohou, pod tou tíhou šatů, zdoby
sotva stála na nohou... Až jí Shakespeare strh ty hávy titanskou svou pravicí, a ret jeho vášní žhavý
líbal tělo zářící... Zatím přišli estetici chtějíce jí pomáhat, vzali jako vetešníci
odhozený její šat, kreslili jej, probírali a ty staré fábory poetům všem nutívali
pro nový šat za vzory. Oj, což robily se hávy, jaká šatna veliká z těch dob pozlacené slávy
Čtrnáctého Ludvíka! Krása při tom nepoznaná zašla v malé jizby šer, kde zas byla milována –
Moliére, ach Moliére! Ten ji oblek v sukni novou květovanou z atlasu s vlečkou šumnou, rokokovou,
pudr měla na vlasu; a byl smích to roztomilý, jímž se smála krejčím všem, kteří jí tam togy šili
v pyšném dvoře královském! Přešly doby. Ony hávy po bedlivé úradě estetici s křikem slávy
zavřeli kdes na hradě, dveře zámkem opatřili, okna malá mřížemi, sami pak se ozbrojili
paragrafy, frásemi, které jako meč a píka měly honit roků řad z „Chrámu Krásy“ násilníka
(tak nazvali onen hrad). Časem přišli s poklonami hlednout na tu směsici velcí páni, vzácné dámy,
parukatí klasici. Krása oželela s klidem tyto hávy královské, chodila kdes mezi lidem
v jupce holky venkovské. Starý Goethe potkal časem její štíhlou postavu, šeptla mu cos sladkým hlasem
a zas prchla v dálavu. Zpita žárem revoluce, nad troskou všech zákonů klesla v roztažené ruce
vášnivému Byronu. Polibky jich hromem hřměly; oběma plál ohněm hled; ozářený, rozechvělý
ozvěnu jim vracel svět... Přešly romantiky časy, leta bouřná, bývalá! Na světě je sestra Krásy,
s kterou dřív se neznala! Dlouhým těžkým utrpením hlava její šedivá neuchvátí zanícením,
je vždy vážná, střízlivá – je to Pravda. Nad svou sestrou drží nyní ruku svou, nedá skrýt víc cetkou pestrou
postavu tu vábivou! Zatím dále estetici řízu, šperky hlídají – Tyto hávy, trety skvící
pro ni ceny nemají. My jí zříme do těch zraků, kde se v hloubi mihotá sled chvil šťastných, těžkých mraků
zkušeností života... a jsme šťastni už tím květem, jejž jí v skromnou okrasu s hrdostí a pýchou vpletem
kolem čela do vlasů! Nevadí, že tomu květu krátký život usouzen, vůni vezme vítr v letu,
svěžest zítřejší snad den – zcela dostačí nám nyní – víc nám nedovolil čas... ať si po nás přijdou jiní
s novým svěžím květem zas!
Cookies on Poetry Cove