Jsem člověk neučený, svatý otče, a nehbitý můj jazyk nedovede vyřídit všecko, co by duše chtěla. Nechť tedy apoštolská svatost tvoje
má slitování s řečí neumělou prostého mnicha, jenž se vůlí boží jen štětcem, barvou vyjádřiti umí. Tvá svatost nabízí mi slávu světa,
biskupskou hodnost v naší Florencii – ah, svatý otče, mně však dáno není, bych nad lidem vlád, pastýřem se stana, kde celý život ovečkou jsem býval.
A musil dát bych v oběť celé štěstí života svého, blaženost své duše, a církvi nevzešlo by zdaru z toho, neb na místě jsa sobě nepříslušném
jen škodit moh bych mimo vůli svoji a jenom hříchy obtížil bych sebe. Ne, nejsem zrozen k slávě panování. Však propůjč, svatý otče, hodnost onu
fra Antoniu, mému bratru v řádu a kazateli nad vše výtečnému. Fra Antonio z naší Fiesole je Bohem určen za pastýře stáda,
on hlas má, jehož ovce poslouchají, a říci umí všechno v malé chvilce, co já na příklad vystihnout se snažím barvami na zdi v práci mnoha týdnů.
Blaženost víry, odevzdání duše, dar lásky boží, slávu vyvolených – to vše fra Antonio kouzlem řeči představí lidem v chrámě při kázání,
že z hlubin duše slzy vyvěrají a plní oči touhou rozzářené. A ve všem ví si rady, svatý otče: Když v svatém Marku nakázal mi převor
zobrazit v sále na zdi umučení Našeho Pána, a já u pat kříže chtěl seskupiti církev zarmoucenou, tož papeže a opaty a svaté –
fra Antonio rozeslal hned bratry po klášteřích i sebe vzdálenějších, by vyprosili pro mne na čas nutný podoby věrné oněch svatých tváří,
jak byly kde, jak já jich potřeboval. A on to byl, jenž ponukl mě k práci a od převora vymohl k ní souhlas, bych v každé celli v naší Fiesole
a u San Marco namaloval na zeď buď kříž a bratra před ním klečícího, či výjev ze života Pána Krista, smrt světce, zázrak, o němž vypravuje
si pamět lidská, rajské blaženosti, jichž zbožné duše účastny se stanou – i maloval jsem, a fra Antonio přihlížel, zkoumal, radil, povzbuzoval
a nejen to, i barvy obstarával, i tabulky mi dával připravovat ze dřeva topolů, když třeba bylo malovat obraz pro ten, onen kostel,
a znalecky se staral, aby dřevo už vyschlé bylo, by se nekazily kladené barvy – – Avšak, otče svatý, toť zásluhy fra Antonia o mě
a daleko by ještě nestačily a neuváděl bych jich jako důvod své prosby – však fra Antonio takto, chci říci podle okolností potřeb,
se o každého stará z bratří v řádu a nejen z bratří, ale ze všech lidí, kdož na blízko mu přijdou. Ba, co pravím, i o každého, o němž doslechne se,
že pomoci mu třeba. Radou, skutkem, jak co kde nutno, podepře a vzpřímí – rozený pastýř křesťanského stáda dle slova Písma – – Promiň, svatost tvoje,
široký běh mé řeči neumělé, již pospíším si, abych zodpovídal, nač milostivě ještě tázala se. A na chod mého žití, způsoby mé
a o mém malování vědět chtěla. Já v řád náš vstoupil ve dvacíti letech. Jsem dvakrát šťasten, neb jsem štěstí duše vnuknutím božím barvami moh sdílet
se všemi lidmi. Vylíčil jsem prve, jak maloval jsem po klášterech našich, a s dovolením představenstva svého i jinde v klášterech a slavných chrámech.
A malování rozkoší mi bylo. Já jím se kořil světicím a svatým, já procítil vždy znovu lásku boží, jež Syna vydá na potupu smrti
a pro nás jen, pro bídné, hloupé tvory – ach, svatý otče, stokrát maloval jsem snad kříž a tělo Spasitele na něm, a stokrát též vždy slzy proudily mi
z nehodných očí nad tou velkou láskou, jež pro nás tohle všecko podstoupila, by duše naše jednou v ráji zřely nebeskou slávu a tvář Pána Krista!
A nyní přišel rozkaz svatosti tvé, bych v Řím se vydal a zde namaloval, co přát si ráčí. Převor dovolil mi, a já jsem vyšel s duší rozjásanou,
že popřáno mi bude uzřít hroby, v nichž leží těla svatých apoštolů, že vzduch ten budu dýchat, který oni dýchali kdysi, na oblohu patřit,
k níž upřely se kdysi oči jejich, a cestami jít, jichž se nohy jejich kdys dotýkaly. Tak jsem vykračoval já stařec, svěže, neb mě naděj vedla,
pod božím sluncem krajem usmívavým k svatému městu. Zdráv a šťasten došel. V klášteře řádu u Santa Maria přijali vlídně bratří bratra starce,
už úctu vzdal jsem apoštolským hrobům i pozůstatkům mučenníků světců, vším duši opojil jsem, po čem práhla – a teď tu stojím před svatostí tvojí
tvou šťasten milostí, jíž nezasloužil jsem nikterak, však beru ji a těším se z ní, jak člověk bere teplo slunce, ač si ho také nijak nezaslouží.
Ty poruč, svatý otče. Co ti libo, já malovat chci. Dar ten Bůh mi svěřil, bych užíval ho k oslavení církve, jež sadem jeho je na této zemi
a jehož ty jsi vrchním zahradníkem. – Však něco, svatý otče: Pozval jsi mě dnes k stolu svému. Vyznamenal jsi sprosťáčka, však pochybu mám jednu.
Je pátek totiž, a my, mniši řádu, my v den ten postíme se. Snad můj převor dá dovolení, ale nutno předem se otázat a o ně poprositi.
Ať dovolí tvá svatost apoštolská, bych v klášter Sopra Minerva se vydal a vyprosil si odpuštění postu...
Cookies on Poetry Cove