Zanobi, člověk plný rozšafnosti,
k těm zbožným patří, kteří v odanosti
a svaté víře stále neoblomní,
svých duší odporučit neopomní,
kdykoli cestou svojí pospíchají,
těm krucifixům, které mniši mají
u San Giovanni, Santa Margarita,
u San Pier a zvláště Chiarita.
K Madonně u San Marco s modlitbami
jde vždycky. Před jinými Madonnami
jí přednost dává, víru v ni má větší,
že ona starobou ty druhé předčí,
že anděl, jenž jí návštěvu svou činí,
je pokornější než andělé jiní,
a holubice, jež se s hůry snáší,
je bělejší a všechněch jiných krasší.
A život jeho tak je spravedlivý
jak víra čista. V postech přebedlivý,
dvakráte v týdnu v zpovědnici spěchá,
z církevních parád jedné nevynechá
se svící v ruce, ve slavnostním hávě
se v společenstvo druhých kupců stavě,
co krucifixům slíbil, vyplňuje,
neb věcí nemožných on neslibuje.
Zanobi zbožný muž je, chlouba města.
A bere při tom třiatřicet ze sta
a bije ženu, by jí zahnal zcela
případné choutky nečistého těla,
dal do kláštera dceru, ještě děcko,
že chtěla ruku svou a věno všecko
dát malířovi, sběhu od Milana,
jenž zpívá prý teď do bílého rána
jak plavec v krčmě, prý jak pohan kleje
a světcům kreslí světské obličeje...