FINALE

Snad je to tichý leta sklon, snad je to klidný podzim již – života vážný, dumný ton den za dnem táhne ke mně blíž.

Ať to, či ono – těší nás ten dávno vytoužený klid, my měli mračný bouřný čas, ted máme mírný zlatý svit.

V něm chvilkou zablýskne to sic, však bez děsu a bez hřmění – je to jen záře blýskavic, jež neruší nás ze snění.

My měli máj; byl jeden ples, pln vůně, zpěvu, překrásný – však kdyby se nám vrátil dnes, my víme: byl by nevčasný.

V něm často žárem zemdlel zrak, v něm se jen touhy dráždily a vůní, leskem často tak duch býval těžce opilý.

Je po všem. Nynější náš smích je úsměv bez všech hlaholů, avšak i slzy ve zracích už tekou zcela bez bolu.

Ať se svět bouří, víří, rve, my rádi jdeme z něho zpět ve čtyři stěny jizby své, v náš malý, drahý, klidný svět.

Jak rádi máme chvíli tu, kdy tma vše skrývá dokola a na podlaze ve kmitu zář z kamen mocně plápolá!

Jak rád tu hovor zapředu vždy milý, třeba bez krásy: co bude zítra k obědu, jak bídné venku počasí –

A není to snad duše rez – čas přísný chce to takto mít: máj bouřný vůni má a ples, a říjen snění, ticho, klid.

A kdyby nyní pomalu i zima zlá už přišla k nám, vím, že se člověk bez žalu jen usměje svým šedinám.

My víme: přijde. Přijde i ta smrt, jež obrátí nás v prach, však touto nutnou ideí se neděsíme ani v snách.

Až přijde jednou chvíle ta, viď, půjdem s klidem v nitru svém, vždyť v mocné hymně života jsme byli notou, výkřikem,

a nežli vyzněl výkřik ten, jsme vpili všechno duší svou: lesk jitra, zamračený den, pak západ s krásnou záplavou...