Je konec. Honem něco na autora!
Čím okřeje víc česká duše chorá,
než cituje-Ii, co mu kdo kdy řekl,
čím po něm hodil, praštil, mířil, sekl?
Nuž, prohrabujte staré časopisy,
ctihodné revue, lejstra z anno kdysi,
žeň našich dnů též hodna povšímnutí,
i satirici k pozornosti nutí –
jen hledat! Hledat! Pak se citát vplete
(a k tomu ovšem zvlášť se hodí Goethe!).
Dál neomylnou bývá u nás ranou,
že autor kráčí s tou neb onou stranou.
Též z jeho knih lze ukázati zoru,
jak sám se dostal s sebou do rozporu –
nu, nebudu snad recepty zde psáti,
jež máte dávno v prstech, lidé zlatí?
Je svatá pravda: co svět světem stojí,
nemoci všechny nejlépe se zhojí,
když utrhne se chirurgovi hlava –
tož hlavu sem – pak pánubohu sláva!
Je konec. Zdráva buď ta naše bída!
Promluvíš k mozku, a žluč odpovídá...