Hu, trapný obraz... Dopoledne tatarskou jedem vesnicí a ďas jen k zahradě tam jedné zavedl naši zornici:
Tam černý Tatar klečí v trávě a ostří nože blýskavé v nevinné hrdlo noří právě, v beránka hrdlo bělavé.
Krev kouřící se proudí na zem i ruce barví pohanské – jak nezachvěly by se mrazem ty naše duše křesťanské!
Hle, jak tu zlobou nekřtěného ten tichý symbol umírá, jak odevzdaně oko jeho na skonání své pozírá!...
– Náš beránek... jsa na smrt veden úst ani neotevřel svých... – Jak zabolel ten citát jeden až v hloubi duší zvířených...
My jeli dál... však drahnou chvíli jsme dumali a mlčeli, pak v trojku vrátil se host milý, žertovné naše veselí.
Ve Foros dojeli jsme, kde je park nezvláštní, dům bez vkusu, a slunce žár tam na zem leje, jak zaplaceno od kusu.
K večeru bylo. Jedem domů. Do nebe skály trčely. Do rozsochatých jejich lomů se orli k spánku vraceli.
V daleku stranou modře snila nesmírná moře hladina, zladěná, tichá, jakby byla to z barvotisku marina.
A tma je... Na zad zvolna plynou skal rysy. Zvonky koňů zní. Pár hvězd už září nad krajinou zrakové bílí, nehybní.
A jedem. Vstříc nám světlo blýská: – jdi, izvoščíku, pohleď tam!... – Jak pravíš, tatarská to víska? A možno čaje dostat nám? –
I možno. Samovar už šumí, před krčmou k stolku zasednem. – Čert, Tatar, jak čaj strojit umí!... Nuž, dej ty ještě čášku sem! –
– I pojíst možno? Ať se stane. – Šel, přines v míse kouřící na rožních maso nabodané, hebounké maso vonící.
– Jak zveš to? – Šašlík – Jídlo jejich, toť kousky masa z berana, po dávných strojen obyčejích – – Což, zabíjel jsi za rána? –
– Tak, baryni. – – Tam v sadě? – – V sadě. Víc nebylo nám do žertů...
Krev jeho tekla po zahradě a neotevřel svojich rtů, když na potupnou smrt byl veden – ó bible, kniho přesvatá...
– A šašlík má být teplý sněden – a Tatar v kuchyň odchvátá. Tu nová porce... Ďábel svádí, a duši láká mocný chtíč –
– Eh, jezme! – resolutně radí náš dobrý Karel Petrovič, – neb umřel, bychom nezhynuli, dí bible, já pak dodávám:
nemáme ještě cesty půli a hospod více není tam. –
Cookies on Poetry Cove