Červnový večer byl. Hanou jsem jel,
v poledne měli jsme sprchu –
teď se kraj jak čerstvý obrázek skvěl
až k patám dalekých vrchů.
Pšenice kolkolem v šíři i dál,
pšenice, kam oko chvátá –
jak by tu zvlněný hymnus teď stál
vzácného plavého zlata.
Jak by v plášť královský zahalila
kypící máť Haná sebe,
a trochu si tady zapyšnila
před modrým zrcadlem nebe...
Dál jsem jel – v cizích jsem krajinách žil –
sám sobě často se ztrácel –
a jednou – v září to večer zas byl –
Hanou jsem domů se vracel...
Leží tu žebrácká odraná, mdlá,
v bědný cár zhaluje sebe
a němě žaluje muka svá zlá
na soudu mračného nebe...
Nu, podzim – řekl jsem. V město jsem šel,
zrak do tmy po světlu noře –
a tu jsem najednou porozuměl,
proč venku leží to hoře:
živo tu v hospodách, v kořalnách zvlášť
živo až k hodině ranné –
Hanáci probíjí královský plášť
té svojí matičky Hané...