Dva ostré uhly do očí ti padnou, jenž hledíš se mnou na ten dávný obraz, tož nos a brada: mezi nimi pevně masité rty se k sobě přitiskují;
studené velké bleděmodré oči by ze skla mohly být, neb smích a slzy v nich nejsou hosty, a cit této hlavy tkvít zdá se v špičkách rezavého vousu,
jak bývá u všech šelem kočkovitých. Ah, hrůzná hlavo královského tygra, rty otevři! Což, máš na ostrých zubech dnes ještě stopy čerstvé lidské krve?
Nic. Bez hnutí je. Slyšel jsi to slovo: „Krev lidská?“ Ono nepohnulo tebou? Jak, brachu, řekni, nenosíš ty masku? Kde vzal bys vlastně nelidský ten pohled?
(Ty, jenž se díváš se mnou na ten obraz, zkus trochu táhnout za ty ostré uhly, já zatnu nehty do těch tuhých očí – aj, vida, maska vskutku, povoluje!)
Královský tygře, jaké překvapení! Jaký to pohled! Tvůj zrak vypoulený do prázdna civí, čeho pak se bojí? Svých rebelantů, Švédů, Dánů, Turků?
Oh, znám ten pohled! Uštvaný když zajíc se vidí na všech stranách obklopený psy, puškami – je konsternován strachem a bez hnutí tu stojí, děj se co děj. –
A dneska jsi nám komickým už spíše: kostelník venkovský kýs potměšilý, jenž stykem dením s celým houfem svatých zná imponovat prostým chalupníkům,
tak bys byl žil... že Osud tebou smýkl kams výš – tvou věru nemůže být vinou. Jdi, nech zde masku, vrať se do své hrobky. A paty živých přes ni kráčet budou
bez záští; nelze nenávidět tebe, jak sotva kdo se hlásit bude v světě, že miloval tě. Jeden stesk jen hořký chvít bude při tvém jmeně naší duší:
Proč že jsi nebyl královským tím tygrem, jenž na pyskách a na ježatých vousech by dodnes nesl stopy čerstvé krve; proč příšerou ne, jejíž zločin by se
moh vyrovnati gigantické duši – proč byls, čím byl jsi...? Stíny bědných předků, lze odpustit vám... ne však omluviti.
Cookies on Poetry Cove