To bylo první noc, kdy v truhle
pod květným rovem v těžkém snu
už lepé tělo dlelo stuhlé
té hrdé krásky salonů.
A měsíc hrůzně patřil s výše
v noc, jíž chvěl chladný, vlhký dech,
a siné světlo spalo tiše
na hrobech, křížích, na květech.
Tu poupata všech květin náhle
na hrobě pukat začala,
a každá kořenem svým táhle
na tvrdou rakev ťukala:
„Pusť mne v tu líc,“ dí růže tmavá,
„ať mohu trochu krve pít,
mé poupě právě rozpukává,
chci pro ně její barvu mít!
„Svůj kořen vpustím v modré zraky,“
fialka šepce v zášeru,
„mých poupat sbor už puká taky,
tam pro ně modři naberu!“
„A já chci,“ lilie dí něžná,
„pro květy své ten vzácný lesk,
jenž zdobí její ňadra sněžná,
ó rakvi, prosím, slyš můj stesk!“
„Chci purpur,“ pivoňka dí, „retů!“
„Chci vlasů vůni!“ reseta.
„Ó rakvi, povol, našich květů
sbor celý rázem rozkvetá.
Toť byl by hřích dát této kráse
tak svadnout v hrobu slepých tmách,
my ke slunci ji vznesem zase
na hrdých svojich korunách!“
Blín drobný krčil se v jich středu
a v posupný teď vypuk smích:
„Já půjdu k srdci nabrat jedu
pro nitra bledých kvítků svých!“