Měl rozšafný kýs poet visi
a napsal ji: že nejhůře,
až dnešní naše řady zmizí,
se povede prý kultuře.
Prý tmavých davů rozběsnění
zle bude řádit v odkazech
a serve květy slavných snění,
jež blažily nás v dávných dnech.
Prý – – slovem, díval v líc se hrůze,
kdy v zoufanlivém výkřiku
náš svět se podá bídné luze
a černým rukám dělníků...
Buď kliden, pěvče ustrašený,
ty nedožiješ, bohužel,
se této hrůzyplné změny
a také žádné z tvojich děl.
Hleď, jiní nemají též strachu
o „snivé květy našich dní“,
ba, doufají, že den ten, brachu,
provede dílo nevšední.
Že vskutku zničí podlé bohy
i doby naší odkazy:
pitomých veršů celé stohy,
pros vody, špatné obrazy.
Kultury naší lživé dílo,
floskulí balast planý, zlý –
to všecko, co nás otrávilo
a co my zničit nemohli.