EURIPIDES.

Král Thessalie, Alexander, tyran, jenž proto lidi nabodával na kůl, že rozkoší mu bylo podívání na řinoucí se krev, na řvavé muky

a křeče údů, jež opouštěl život – jenž pro svou a svých honících psů radost do medvědích a vlčích koží zašil zloupené po sousedstvu bydlitele

i poddané, když znelíbili se mu, i dvořeníny v stavu nemilosti – král Alexander seděl na svém křesle v divadle ferském, když šel přes jeviště

kus „Trojské ženy” starce Euripida, a zachmuřený, hlavu nakloněnu, poslouchal Hekubiny pláč a vzdechy, jež střídaly se s nářkem Andromachy.

Máť reků, žena hrdiny tu byly v zajetí truchlém, od spálených krbů a hranic, na nichž oheň zžíral těla, skosená nelítostným mečem řeckým,

vojáků rukou odvlečeny byvše v ležení vrahů, žalně naříkaly za vším, co bylo, žalněji pak nad tím, co v nedaleké chvíli přijít mělo. –

Král náhle povstal v půli tragedie a vyšel spěšně s mračny ve zlých očích. Pad na diváky strach a hrůza náhlá i herce zachvátila na jevišti,

zmlk Hekuby pláč, nářek Andromachy, a pohledy svých tragických mask slali kams v nejistotu osudů svých lidských. Však tyran zastavil se u východu

a ze zbrojnošů jednomu tak kázal: – Jdi, vyřiď hercům, aby dále hráli a nelekali se mé mračné tváře. Nic jim se nestane i divákům nic.

Jen smutkem vplížil se mi nějak v duši pláč těch dvou ženských postav na jevišti. I odešel jsem, neb ten smutek dral se zas z duše ven mi slanou vodou očí –

a potom ještě: cos mi hrdlo stisklo a srdce, jakby zabiti mě chtělo, bušilo do mne – – Jakýsi bůh vložil podivná slova na rty histrionů – –

Ať hrají dál, však nechci býti při tom.–