EPISODA

Muž přísné vědy s pronikavým zorem – však je též vysokých škol profesorem – vstoup do tramvaje, ruku tiše podal a cestující rychle zrakem zbodal.

A zrak ten potom do mých očí vnořil a stroze takřka s výtkou zahovořil: Nu, kolem vás teď nastavili vily a vyhlídku vám všecku zahradili.

Já omlouvám se, to že lhostejno mi, že takto vůbec staví se teď domy, že není ani kdy u oken státi a do krajiny volně vyhledati. –

On na novo zrak do mých očí vnořil a s novou výtkou stroze zahovořil: Vy čet jste, co psal – kdo už nyní nevím – že kverulant jste, že jste tuze levým.

Já vysvětluji, že jsem tu věc nečet, že do domu mi nesmí hlas z těch mečet, muž, jenž to psal, se zdá být bystrý věru a může u nás dělat kariéru. –

On na novo zrak do mých očí vnořil a s novou výtkou stroze zahovořil: A v Akademii prý potíž máte, ty volby, ceny – všecko se vám mate.

Já vysvětluji: mnoho hlav i smyslů a v republice mnoho děr i syslů, té Akademie jste také členem a ovšem krášlíte ji svojím jmenem.

Leč – co to všecko. Vše je plané, němé proti té strašné ráně v rodině mé – Zrak rozjiskřený do mých očí vnoří a skoro radostně tak zahovoří:

A co vás stihlo? Jakou mníte ránu? Můj dědeček je, profesore, v pánu. Kdy zemřel? Před osmdesáti lety a v mladém věku. Stáh jen vážně rety,

jak by se kyselého vína napil. A já už bystře z tramvaje té kvapil, by nerušen on s pílí náležitou moh luštit hádanku mou zapletitou.