EPILOG

Na žití svého utracenou dobu obracím nyní zasmušilý hled jak nemocný, jenž blízek svému hrobu, na dny své zašlé myslí naposled.

Bez cíle dosud těkám širým světem, zlo, muka, bídu za podíl jen mám – teď pokrývá se líc má smrti květem, a proč jsem žil – já nevím věru sám!

Uniklo mládí, jež tak šťastným bývá, dřív než jsem ty dny jeho procítil, a tolik stesků proto po něm zbývá, že štěstí blesk mi víc už nesvítil.

Pln tužeb, nadějí a mocných vzletů jsem ve svět vstoupil s pevnou důvěrou, však sudba, zášť a zloba v divém letu zhubily záhy sílu veškerou.

A květina, kdy vítr s chechtem vžene jen písek, bláto v čistý její květ, zavírá zvolna plátky poskvrněné a nachýlí se smutně k zemi zpět.

Já zavrh kdysi rady moudrých lidí, jimž k smíchu verše, touha po slávě, teď právem oni nad mnou posměch sklidí, kdy na své cestě klesám v únavě.

Žen postavy, jež mě kdy milovaly, v blednoucím lesku vidím v dáli jít, v jich pohledech mé vášně rozháraly a v žárech těch jsem probíjel svůj cit.

Nedoufám v nic už. Těch dnů bídy mojí vím, že se brzo skončí trapný řad, rád zemi nechám larvu duše svojí, vždyť nemám v světě čeho litovat. –

Tak city, vzlety, dumy, sny a síly, ten všechen květ jsem pohřbil divoce – jsem jako strom, jenž ku pádu se chýlí a v celém žití neměl ovoce.

Snad až ten rov můj pokryje se květem, a klidu dojdu chladným pod krovem, výstrahou budu aspoň drobným dětem, když s otci svými půjdou hřbitovem...