Byl to jeden národ jako my.
Sedělo mu v jizbě svědomí,
ve dne bdělo, v noci nespalo,
ve dne v noci k němu skuhralo ;
našlo plytkost v každé radosti,
vlastní vinu v každém neštěstí,
v práci šlo s ním jako stín a duch,
kázalo hloub v půdu vnořit pluh –
tyran přísný, neodbytný druh!
Konečně ten národ v sebe šel.
Pozoroval se a zastyděl,
pak svědomí svému v oči zřel:
„Zmlkne hlas svůj?“
– Ano. –
„V který den?“
– Až ti nebude víc potřeben. –
„Dobrá. Stačí mi to vědomí.“
Vstal a zabil svoje svědomí.