Pochmurně nehybně do šedých mraků vbity
ční horské štíty.
Vzduch drsný, mrazný tam. Sentimentální květ
tam nikde nevidět.
A zkvete-li cos tam, paskvilem býti zdá se
vší zemské kráse.
Slaměný, necitný, bez vůně, bídně žlut
květ skrčen v lůně hrud...
Ó hory nebeské, já sníval – dávno tomu –
o mocném stromu,
jenž by tam na vás vzrost a pyšně hledě v dál
všem vichrům vzdoroval,
a stál tak sám a sám, jen orly vítězící
v své hostil kštici
a hrdě v údolí a plochý kraj by zřel
na směšných vísek běl,
na lidstva hemžení, salaše, hejna bravů,
jak jedí trávu –
a, hory nebeské, když hromem sražen snad
přec jen by spad,
tu byl by stožárem, na velké pyšné lodi
jenž vojevodí
a mořem dalekým kams v cizí krajiny
své prapor nese otčiny...
Oh, hory nebeské, já sníval – dávno tomu
o takém stromu...
A zatím nahoře, kde ležel mračen tlum,
jsem našel paskvil svojim snům.
Kleč nízká, zčernalá při zemi jen se plazí,
jí vítr hází,
skrčená, bojácná, ohebná – dotyk noh
ji odhoditi moh.
Oh, stožár s praporem... Z těch bídných její snětí
se robí hračky dětí,
tatrman, koníci – – buržoa haléř dá
a doma vykládá
je dětem po stole, ty ušpiněnou rukou
v zem jimi tlukou...