Čtenáři můj, najdeš jistě
ve spisech mých na svém místě,
jak mne stíhal za Rakouska
censor Durak pitomý,
jak se prostředky tam všemi,
řečmi, interpelacemi
přátelé mne zastávali,
dbalí hlasů svědomí,
jak silami spojenými
nad prosou i verši mými
v každém čase v každé chvíli
bděla péče účinná –
bozi moji, kde ta leta,
kde je nyní dvojice ta,
kde jsou ti dva drazí lidé
T G M a Drtina!
Doma jsme – leč doba zlá tu.
Našemu já sloužil státu,
kdy ta Vídeň měla zuby
a on nebyl na světě;
český lev byl kotě milé,
skákával tak roztomile,
jak mu Vídeň pískávala
přes provázek v přemetě;
vlastenci pak a kdož nyní
stát náš péčí svojí stíní,
zachovej nám Hospodine
pěli hlasem dojatým –
vzpomínám na časy ony,
já bil tenkrát na své zvony,
tenkrát oni hrozili mi
prstem přísně napjatým.
Svět se změnil – je teď lépe?
Na ty české lebky klepe
tuze mnoho překrásných slov –
kdyby jen v nich obsah byl!
Skutečnost je hodně jiná,
voda do našeho vína,
voda špatná, voda shnilá
nalevá se ze všech sil.
Já prý škodím – oni chrání
republiku svojí zbraní –
svatý Jene z Nepomuku,
přijď k nám tedy na víno!
Jazyk tvůj se má stát valem
republice ideálem –
kde jste, kde jste, přátelé mí,
T G M a Drtino!