Tam kvetly plané růže,
mateřídouška voněla...
Tam jsme se scházívali za šera.
Tak mírné, dobré byly oči její
jak pohled modrých nebes.
To byly chvíle!
Tma v očích. Hlucho v uších,
čas zastavil se. A svět vymřel –
jen my tu byli se svou žhavou žízní.
A domů jsme se vracívali
pod bílým svitem necitelných hvězd
mdlí, mlčenliví,
vyhnanci smutní ráje,
Rty moje byly rozkousány
a ústa moje byla plna krve – – –
Což kvetou vůbec ještě plané růže?
A voní douška mateří?
A možno ještě takto milovati?
A miluje se ještě vůbec dneska? –
Ne, nevěřím. Vždyť věřit netroufám si
paměti vlastní...
Ty plané růže, douška mateří
a modré tiché oči,
rty rozkousané, ústa plna krve –
to už je dávno, dávno, dávno tak,
že by to slušně pohádkou být mohlo.