Já napsal jí: „To, dítě, láskou není,
co šeptá mi tvůj purpurový ret,
lhou oči, jazyk, lhou tvá políbení,
lže snění tvojich osmnácti let –
však bez tvé viny. Splašení dva oři
v sluj neznámou se ženou s citem tvým:
tvá romantika – jak jí oči hoří!
Zveš soucit láskou! Uvěř slovům mým!“
Já napsal jí to. Padla mi kol šíje
a hnědýma mne protkla očima:
prý tohle listí dřív hrob její skryje,
prý krvavím ji slovy krutýma...
Ó básníci, vy věštci vševidoucí,
již zříte v dílny Park i Osudu!
To listí mělo tehdy zeleň skvoucí,
což popisovat blíž však nebudu,
neb dneska leží hezky tiše dole,
na metly orván park je celičký,
a slunce října skrze větve holé
vyhřívá nuzně prostor lavičky,
kde jako důkaz, že jsem v žití toku
byl věštcem, autoritou pro hochy,
mé dítě sedá, vdané, plné v boku
a plete karkulky či punčochy.