Vaše Milost truchlý list mi píše, který vhodně navazuje k odě Horatia, milce duší našich: „Běda, prchavé se roky řítí...“
Vtipně odhaluje péro vaše zlomyslnost škodolibých časů: letí, pravda, na útěku hynou, ale v prchání tom ještě zlobně
času najdou, že těm našim lícím barvu berou, našim očím oheň, do čel ryjí stopy zlosti svojí, do vlasů nám sypou zimní sněhy –
věru, messer, vylíčil jste dobře neblahý los člověčího žití... Ale opřen o přátelství dávné, které na školách kdys v Bononii
vzrostlo ze společných tužeb duší, dovolím si trochu odporovat. Není stínu ve přírodní dílně, aby nebylo kdes v blízku světla,
není nemoci, jež nemá léku, čili, messer, algebrou bych mluvil, která tenkrát vedle poesie sřetězila shodné duše naše:
Příroda má pro každičké minus rovnomocné plus, jež toto ruší, aby všechno měla v rovnováze. „Jakže, možno vzdorovati času?“
Ano, možno potřít zlobu jeho. Vaše Milost žije osaměle s básníky a spisy drahých vědců – žil jsem též tak kdysi, drahý messer.
Potom vzal jsem z dívek zdejších jednu za ženu si: messer neuvěří, jak můj ožil dům a jizba moje. Žena přišla jako paprsk slunce,
zahřála a ozářila všechno, a v mé duši bylo jako z jara, když se holé větve mandlovníku zhalí růžovými hávy květů.
I mé knihy ožily a zkvetly: kterak jinak mluvil sladký Vergil, Horatius usmívat se začal, přísný Dante náš mi náhle zjemněl.
Zlomyslný čas chtěl často vniknout v dům můj, pravda, by své dílo zhouby proved, jakož Vaše Milost líčí – ale marně. Jenom jako zloděj
vkrad se v nestřeženém okamžiku k hlavě mojí, vhodil v ni hrst sněhu a zas prchl – však i tato zloba s trvalým se zdarem nesetkala.
Mám dvě dcerky, paprsky dva slunce, mladost moje ke mně vrátila se a v nich žije, směje se a kvete; v uměnách je cvičím: čtou již, píší
a zvlášť dokonale počítají, starší do sta, mladší k padesáti. A když sedím s Vergilem svým drahým, nebo s Ciceronem, nebo s Dantem,
dcerky moje postaví se za mě, hedvábnými prstíky mé vlasy probírají, bílou zlobu času osamotní, vytrhují, kladou
na papír a potom sečítají, neboť takou vázaly mě smlouvou, že jim za každičký vlas ten bílý po penízku zaplatiti musím.
Takto pracují, já platím, platím, a má hlava černá jest jak havran. Messer drahý, takto vzdorujeme zlobě času. Možno-li Vám radit,
učiňte, jak učinil Váš přítel. Dcerky moje z výtěžku té práce dojista mít budou slušné věno. Časem arci vytrhují vlasy,
které dosud časy nezbělily – co tu platno? Těžko nezmýlit se a – jak obě dcery vykládají – v slunci často černý vlas se leskne
jako bílý. Není vyloučeno, že má kštice prořidne mi valně hospodářstvím takým, ale jistě šedin nebude v ní... Vaše Milost
vidí přesvědčivě na mém žití, že se vzdorovat dá, je-li vůle. Byl bych dvakrát šťasten (jednou jsa již), kdyby vzbudilo mé dlouhé psaní
touhu ve Vás, dát se po mé radě s potměšilým časem záhy v zápas...
Cookies on Poetry Cove