Ty, který míníš, že jsi dobu svou
do sledních temných koutů pronik chvatně,
a co jsi viděl, kresbou pravdivou
chceš podat na nelichotícím plátně,
jenž doufáš, že tou malbou strašlivou
jí memento, jí výstrahu dáš platně –
ó mistře, s duší velkou, tesklivou,
jaks ideální – a jak znáš ji špatně!
Dnes před obrazy těmi potají
jen fantasii svoji lehtají –
a tragika to věru k zoufalosti:
Soud pokrytecké tělo společnosti
tvé jméno přibil na sloup pranýře
se znakem svého kuplíře!