Už táhne k osmé. V krčmě „U legrace“ u stolu naší vesské honorace se natahují krky, pohled těká od hodin k dveřím, zřejmě, že se čeká
host jakýs, jenž je hlavou toho sboru a zlatou nit má vplésti do hovoru. – No, pan farář si dneska na čas dává – s výčitkou skoro vzdychla jedna hlava.
– Jen nereptejte, však on jistě přijde. – – Což, farská vrchnost naše, drazí lidé, tu pohledat! Jak s člověkem on jedná, jak pohovoří! Minulého ledna,
když stonala mi plavka, setkám se s ním, – jdu pro felčara – na palouku lesním, on, láry, fáry, doktora prý krávě a poradil tak rozumně a právě,
že obrátil jsem, dal jí napit piva a milá kráva do dneška je živa – – Jo, to je pravda – představený na to, pan farář to je, slovem, člověk zlato,
je s námi jedna duše, jedno tělo, našinec takřka, říci by se chtělo. Teď vemte našeho si učitele: jde jako monštranc o Božím si Těle,
člověka sotva pozdravit že ráčí, žebrota holá! – – Inu, přejinačí se člověk, pravda. Však jsme byli kdysi mu dobří dosti, když jed z naší mísy,
a sedal s námi u tohoto stolu. Teď nelze prý mu zanedbávat školu a čte prý knihy – téhle pitomosti teď přednost dá před naší společností! –
– Pan farář nejde! – – Přijde, sázím hlavu! Nás, sebe nepřipraví o zábavu, snad panna Andulka ho – tento, trochu – – Fuj, takhle nemluví se o něm, kmochu! –
– A vždyť je taky člověk, drazí bratři! – – No víme, ale jenom co se patří! – – A jak se vyzná, páni, v politice! Já jemu vidím trochu do ambice,
a řeknu vám to, – nač to zatajovat? – do říšské rady chce prý kandidovat! – – Což, tohle nebylo by zrovna špatné! – – Já taky myslím – – Pravda, kde on zatne,
tam ukousne též – – Nezadá si v ničem, německy mluví, jak když práská bičem, má figuru a rozumí, jak víte, na světě všemu. Tedy souhlasíte,
že můžem do té zatrolené Vídně co svého zástupce jej poslat klidně. – – No, navrhnem ho, budem agitovat, vždyť vlastencem je, že se musí schovat
sok před ním každý, škoda by to byla pro národ takřka, kdyby taká síla uvadnout měla tady v nečinnosti – – Leč jaká ztráta naší společnosti! –
– Pro národ, sousedé, na oltář vlasti jsme povinni přec každou oběť klásti a časem máme jej přec také doma – – Pan farář vstoupil. Úsměvnýma rtoma
pozdravil blahosklonně, potřás rukou, sed do čela a již ty klouby tlukou do plochy stolu: – Hospodo, sem pivo, tak, přátelé, teď bude zase živo,
já opozdil se, doženem to v mžiku, tož sem těch dvaatřicet loupežníků. –
Cookies on Poetry Cove