DVĚ DĚTI.

Pod oknem mým, když západ zlatí mu skla, jež v rudo zaplají, dvě děti začnou sobě hráti, k nimž rád se dívám potají.

Je hošík to as v letech pěti, zrak modrý, vlásky bělavé, šat svědčí, že jest jedním z dětí, jež nezná bídy hlodavé.

Pak děvčátko, jež v cáry halí se rozedrané, strakaté, bělmo mu jedno oko kalí, je zakrnělé, hrbaté.

A ty dvě děti denně hrají jen spolu tytéž zábavy a s vážnou tváří zabírají se při tom v divné rozpravy.

On chléb neb koláč přinášívá a dívává se zvědavě, jak dívka po něm sáhne chtivá a pojídá jej hltavě.

A chvilkou stichnou jejich hlasy, to stuleni si sedají, a její tmavé, hrubé vlasy s kadeří jeho splývají...

Mně v chvíli té jme smutek němý a schvátí divná tesknota, jak předehru bych viděl, je mi, ku tragedii života.

Ty děti vzrostou v blízkém čase, je osud na vždy oddělí... on slunnou drahou ubírá se pln nadějí a veselí...

Je na studiích... Pleť má bledou, je krásnou dívkou milován... a dojde, kam ho touhy vedou, je z něho muž a velký pán...

Zda kdy při jeho sličné ženě se vzpomínka mu namane té družky, s níž hrál kdysi denně, té hrbaté a odrané?...

A ona? Jde tak jednou z rána bez lítostí i bez tužeb, jde hladova a otrhána, kams v dálné město do služeb...

Je šeredna... je terčem smíchu a úšklebků a vtipů zlých... co vypláče tu slzí v tichu, těch slzí hořkých, krvavých!...

Chce ráda mít... ó, jak ta divá jí často touha zachvěje!... však pozorně ji světu skrývá, než se jí znovu vysměje!...

Jak často nyní na hošíka, na dětskou lásku vzpomíná – ta vzpomínka jak břitká dýka vždy srdce její protíná!...

Snad jednou noci pod závoji kýs kočí hrubý, opilý tu její žhavou vášeň zhojí – však jednou jen... jen na chvíli...

A dál? To ví jen sudba sama, co v temném „dál?“ se ukrývá, a jaká toto děsné drama ukončí scena strašlivá!

Kdo ví, snad los ten oba mine, snad horší oba poděsí... Teď pár chvil šťastných ještě kyne, ó, děti, hrejte, hrejte si!...