Hořela noc ve hvězd šperku, Kahlenberg zře do kraje, zahovoří k Bisambergu přes černou pláň Dunaje:
Hej ty starý! Ticho jesti, nechce se mi nějak spát – máš ty jakés nové zvěsti od Bezkyd a od Karpat?
Lysou hlavou nehnuv ani mlčí starý Bisamberg. Znova nutě k povídání zahovořil Kahlenberg:
Povídá se, velké slávy dostalo se Karpatám – máš ty o tom jaké zprávy? Sousedíš jim skoro tam!
– Sláva, sláva! Ondy vrány chválily si letíce, že tam z té i oné strany mrtvol leží tisíce –
mrzutě skrz zuby bruče odpovídá Bisamberg. Ale hned se toho ruče chápe dále Kahlenberg:
Co pak mohou také zažít takovéhle Karpaty? Dá se to s tím nějak zvážit, co jsem zažil já a ty?
Ty ses totiž tenkrát díval, jak s mých boků v nadšení křesťanských vojsk duněl příval na turecké ležení,
jak pak zbitý pohan chvatem do svých dálných Turek táh, v paměti to psáno zlatem, v dějinách i čítankách –
– Starý, ani slova více, dost těch řečí rouhavých! Dneska stojí půlměsíce vedle orlů dvojhlavých!
Dobré lidstvo sklene mosty přes propasti dějin svých, čehož chápat nemůž prostý mozek vrchů zvětralých –
Kahlenberg si hlavou kývne hluboce se zamysle: Divné věci, tuze divné, přišly na nás časy zlé.
Bisamberg už beze zmínky poslouchá, jak vzdychá děd – má on také upomínky, moh by také vyprávět...
Sto a málo roků tomu, u pat jeho na šíji vstoupil v děl a pušek hromu Francouz bledé Austrii,
na něm pak stál Napoleon, v šedých očích žádný vzruch, vítěz v slavném zápole on, osud říší, bitev bůh –
Kde i tohle? Sláva světa čím je věků v pohledu? Plevel s novým jarem zkvetá – ta však pryč je, bez sledu...
Mlčí, v lehkou mhu se halí, hvězdy hoří nad hlavou, Dunaj tichým šumem valí proud svůj v dálku modravou.
Cookies on Poetry Cove