Na klíně matky dítě hrá si,
– z tvých jeden, bože, andílků –
jak sláma zlatožluté vlasy
se kudrnatí po čílku,
to čílko list je nepopsaný,
kam život vyrýti má sled –
a dítě zírá na vše strany
a úsměvem jen vítá svět.
A z jizby svojí osamělé
muž sešlý zírá z okna ven,
kol rtů se matný úsměv stele,
ne úsměv, síť to vrásek jen.
Na čele psány hořké ztráty,
truchlivý doklad, že už žil –
sny mládí dávno rozeváty,
jen kolem rtů ten úsměv zbyl...