Jen několik let – – kosti vykopají
a pohodí je někde v kostnici,
kdy písní mojich zvuky též se stají,
jak v háji zpěv, když zmizí slavíci.
Zda potom někdo vezme prázdnou lebku
jak Hamlet ve svou chvějící se dlaň
a zahledí se mých dum na kolebku,
jež přírodě svou zaplatila daň?
Zda vyčte myšlenek tam různých sledy,
muk lásky pozná a všech strastí byt,
zda poví mu ten čelisti kruh bledý,
že i to čelo vavřín chtělo mít?
Zda otáže se, kde ten duch, jenž plaše
chtěl perutí až k hvězdám povzletnout?
Eh! přeříká snad kousek otčenáše
a sinou lebku hodí v tmavý kout!