Na tragické tělo tmavé Prahy
svítí zase svěží jarní slunce.
Světlý úsměv rozlívá se všude
po věžích a rudých krovech domů
po ulicích, náměstích a parcích –
takhle padne v stařenčiny vrásky
milé vzpomínání z dávných časů
nebo čerstvá dobrá zpráva dneška –
všecko zjasní, rozsvítí jí světla,
babička se lehce pousmívá.
Prý jsem černovidec, pesimista...
Hle, jdu po ulicích, po náměstích,
na věže se dívám, staré domy,
na jiskřivé cestičky ty v parku –
těší mě ten úsměv staré Prahy
sám se umívám tak volně, lehce,
ale přiznávám se, to je všecko,
co mě těší při tom putování –
zajde slunce, tragická ta Praha
zasmuší se znovu – toť už osud.