Tramway duní... Na plošině zadní
vedle mne se klátí mladý zedník,
knírek rezavý má, tmavé oči,
pohled zlý a upřený kams v prázdno.
Z nitra vozu dívají se na něj
upřeně dvě umučené oči,
dívka, podavačka cihel asi,
košík drží. –
Na stanici jedné
vystupuje, košíkem si chráníc
požehnaný život před nárazem
a tím zmučeným svým dívčím zrakem
lítostivě zří v líc zedníkovi.
Nepohnul se. Jakby neviděl jí. –
Sestoupila – stojí – čeká – čeká. –
Tramway letí – za nějakou chvíli
ohledl se líně zedník po ní –
Stojí ještě – – podvečerní mlha
oblévá ji. – Obrátí se prudce,
odplivl si a zas v prázdno zírá
jaksi násilno a ledabyle
tím svým zle schmuřeným černým zrakem.