S čím kdo zacházívá, tím též v posled schází –
bábo moje, do dnes zrak tvůj vážný, starý
přesvědčivě skrze lesklé okuláry
vesnickou tu moudrost ke mně doprovází.
Žil jsem pouze srdcem. Jím jsem všecko viděl,
slyšel, cítil, soudil – nikdy na polovic:
když jsem rád měl, moh jsem směle ptát se: kdo víc?
Jako sotva někdo více nenáviděl.
Vždycky rychle bilo, vždycky pospíchalo.
Teď, kdy stín se dlouží ještě více spěchá.
Tak as chodec touží dojít, kde je střecha,
než tma padne v kraje, kde se vyzná málo.