Přátelé, co odkáži vám,
povím přesným testamentem –
tento kodicil vám jeví
moje přání poslední:
Až mě hlínou zasypete,
čtěte hlasně na mém hrobě
aspoň po dvou, po třech básních
z těchto drahých lyriků:
Wojkowicz, Theer, Otto Fischer,
Zeyer také nemůž zklamat,
pak pan farář z Prostějova,
čacký Dante-Lutinov.
Item Sova – ač on raděj
Horace prý než mě čítal –
dobrá, nasypme mu takto
na leb uhlí řeřavé!
V posled ty, kdož „obrodili
sestárlou nám poesii,“
u nichž za živa jsem nikdy
za verš prvý nedošel –
Čas je plný nejistoty,
zvláště když je člověk v hrobě...
Může ožít tam a dýchat,
všemi smysly vládnouti –
Co pak počít ve tmě truhly?
Kterak života se zbýti,
jenž se vrátí nečekaně,
sotva že byl odešel?
Dát si propíchnouti srdce?
Tak si přává ten a onen...
Mně – až hrob můj zasypete –
čtěte jen ty lyriky!