Sál hoří světly – šumí vznešeně –
jeť vrchních deset tisíc pohromadě –
protektor přibyl – vítán nadšeně –
a již se řadí páry k promenadě.
Frak leskne se jak peří havrana,
bezvadné prádlo bělostí svou svítí,
i každá pleš je jako vypraná,
že zrcadlem by věru mohla býti.
Pod pudrem svítí ženské maso mdle,
frizury bezvadně se vzhůru týčí,
šperk blýská v uších, plane na hrdle,
a zrak má naivitu holubičí.
Už prvotřídní hudba vábně zní,
po lesklých parketách se páry šinou –
toť pohodlné tance moderní,
kde těla intimně a měkce splynou.
A tančí se. Led rychle roztává,
líc rdí se, vlas se zmítá nepořádně,
v hluk roste diskretní dřív zábava
a oči žen v ní koketují vnadně.
Už čich si hledá opojivý rmut,
jímž prosytil se parfum jemně chvící:
žen zápach z podpaždí i odjinud,
pot mužů, výdech vášně hladovící.
– – – – Jde k ránu. Ale než se rozední,
hrnou se muži k šatnám v hbitém klusu,
neb zůstat v sále jako poslední
bylo by znakem plebejského vkusu.
Muž svléká se a zívá: Ku třetí
už zase táhne... Karneval je... inu,
je časem nutno přinést oběti...
dnes vyneslo to pár set pro chudinu. –
A žena obleká svou nahotu
v šat noční: Viděls ženu pana rady?!
Háv ke krku až! Smíchu bylo tu
z té starosvětské cudné maškarády!