Den za dnem věčnosti v klín plyne
a nenese nic nového,
ni síly čerstvé v žití jiné,
ni záblesk času prošlého.
Smrť jednou sprahlou duši zkojí
a ždanou dá jí proměnu –
pak cit-li bude v hrudi mojí,
já dojista si vzpomenu
na zašlé dny ty s hrůzou lednou,
jak vzpomínám teď v mukách svých
na knihy nudné, čtené jednou,
jež znova číst už nechtěl bych...