DNESKA

Každý den několik veršíků zvyk jsem psát valná už leta – ne, prosím, pro pastvu kritiků, taky ne pro slávu světa.

Člověk si lecos tak ujasní, z trudného chaosu nitra, lecos též odpíše, odbásní, oh, básník, hlava je chytrá!

Dneska má teploměr 12 R – sluníčko pořádně topí – sníh všudy byl včera na večer, dnes po něm není už stopy!

Sněženky, vida, tři docela zdvihají běl zvonků z trávy, a tráva chystá si zvesela už zeleň pro ty dny slávy.

Na písku pěšinky rámus, křik, sbor vrabců – hle, lásky scena: střapatý vášnivý milovník skáče a piští a stená

kolem své zdráhavé dívčice, ta mlčí, uskočí trochu – náhle ta taškářská vrabčice do kštice zatne se hochu,

smýká jím, vleče jej, stále rve, neslyší žalostné hlásky – sbor vrabců rozkoší skáče, řve, baví se dějem té lásky!

Počkej jen, holčičko ukrutná, počkej jen nějaký týden: jsi v hnízdě, pět vajček hnízdo má, pan vrabec spokojen, kliden,

chvilkou jen k tobě se podívá, něco ti v zobáček šine, odletí, kola svá vášnivá provádí – – – okolo jiné!

Tak vida, dívám se oknem ven, a ten čas úprkem kluše, co jsem dnes napsat chtěl, co to jen odepsat chtěl sobě z duše?

Ti vrabci... takový všední pták... člověk jich sta za den vidí – ale vždyť jak u nich, zrovna tak chodí to v životě lidí.

Pravda, že opravdu pravda ta je valně stará a šedá – inu, když pro ta svá mláďata Příroda práci si nedá –

vymyslit novou si fasonu, rozlišit, kam že co přijde – ne, podle jednoho zákonu milují vrabci i lidé.