Bílý papír na stole mi leží,
tužka přiříznuta vedle též:
chtějí znát, co dnes jim přináleží,
ptají se mne: co dnes napíšeš?
Chtěl bych psát, jak radostno je žíti,
včerejšek byl plně spokojen,
zítřek zlatým světlem v duše svítí,
chválou placen plyne dnešní den.
Chtěl bych psát, jak vyrostli jsme sami,
jak se národ mocnou silou zdvih,
stojí čist před svými dějinami,
před památkou předků zemřelých.
Chtěl bych psát, jak hledíme zpět s žalem,
kdy jsme se jak mloci brodili
všedních ničemností plným kalem,
každý egoist byl zavilý.
Chtěl bych psát, že zmizely ty doby,
proroci kdy naši mazaní
sytili lid řečí plnou zdoby,
pak šli k tučným hodům v ústraní.
Chtěl bych psát – leč zatím křídla dračí
k dalšímu Čas letu rozepjal,
a ten papír dí: vždyť tohle stačí,
nač bys tyhle „chtělbychžalmy“ psal?
Pravda. Čas odnese zítřejší den,
jak jich přes pět tisíc odnes již,
národ stáhne fángle, bude kliden
a ty něco jiného zas piš!