DÍVCE

Máš čílko spanilé, máš dlouhé rusé vlasy, máš zářných očí dvé, jež hnutím každé řasy jmou srdce již; však ruka osudu, jež toto vše ti dala,

že v líc tvou brzkou smrt tak zřejmě klidně psala – ty netušíš. Proč zraky lidí všech na tobě utkvívají, však před tvým pohledem se matně klopívají

ku zemi níž, ty, bílá květino, v svém mládí, v jarním čase, jež za hold bereš to své tklivé řídké kráse – ty netušíš.

A starší sestra tvá, když těkáš v budoucnosti a sdílně otvíráš, jež mysl tvoje hostí, vstup ve snů říš, proč vždycky svědčí ti i ku pravdě i báji,

proč při tom v prsou vzdech a slzu v oku tají – ty netušíš. Proč drsný bratr tvůj při tobě beze hlesu, a bílou rukou svou když biješ do klávesů,

proč sedne blíž, ty, jež v té mírnosti zříš lásky paprsk stálý a nikdy soucit snad a nikdy tajné žaly – ty netušíš.

A na procházkách svých když na tmavé zříš lesy, na nivy, zahrady, kde ptáci pějí v směsi, a šťastna díš: „Jak krásný je ten svět, jak sladko na něm žíti!“

proč oko matčino se vždycky vlhce třpytí – ty netušíš... A družek tvojich rty, ty věčně klevetivé, a bystré zraky jich, ty stále závistivé

– když ty se skvíš – proč jmeno nechají tvé čistší nad lilii, proč mlčky šperky tvé i šaty opomíjí – ty netušíš...

Ó krásná, život tvůj je hoden závidění, ty neznáš bolestí, ty neznáš utrpení, být šťastnou smíš a želet nezbude ti žití času ani,

smrt bez muk dotkne se jak tichý sen tvých skrání, jejž netušíš. A věř, že po letech ti, co teď litují tě, nad tvojím hrobem pak svou hlavu skloní, dítě,

ku zemi níž a žitím zklamáni a radostí všech syti že s trpkou závistí jen smutně budou zříti na tichý růvek tvůj a kříž...