Je Paříž vzhůru, hlav do nedohledna
se tísní po náměstích, po ulicích
a tiše čítá: dvacet – dvacet jedna
ran dělových od Invalidů hřmících.
Teď dech se ztajil: tu se rozehřměla
dvacátá druhá – výkřik tryskl vzhůru,
že po domech skla oken zařinčela –
Vive l’Empereur! Zem volá do azuru.
A kde kdo cítí: mír a pokoj stálý
to dítě věstí, jež teď na zem sletlo.
Sto jednou kanony teď dohřímaly
a mlčet budou. Bude klid a světlo.
A v Tuileriích za záclonou stoje
On, otec šťastný, zírá na ty davy,
jak blesky jdou mu hlavou všecky boje
a celá cesta hřmivé jeho slávy:
Ne, nikdy nezpila ho. V žádné chvíli
mu nezatočil hlavou úspěch žádný,
ty velké hodiny, jež v žití byly,
jak Osudu daň brával tvrdý, chladný.
Ta jeho bojiště v třech dílech světa –
koruna Francie a ona Italie –
ti, na trůn vsazení a ti, jež s trůnů smetá –
vědomí genia, jež v duši jeho žije –
nic, všecko to je nic. Jen zarudlé to děcko,
ten jeho červíček, jenž vrně vedle leží –
tu Štěstí vzlyklo v něm a zahalilo všecko
a slzy vděčnosti z těch chladných očí běží.