DÍK

Snad největší to chvíle jeho žití má přijít nyní. – – Čeká rozechvělý, a srdce jeho jak by skandovalo řad jambů jakés roztoužené básně,

tak bije v hrudi, že je slyšet může pan Choiseul, jenž vedle státi ráčí a jenž jej volí dneska představiti jí všemocné, jí velké, nedostupné

markyze Pompadour. V té aleji zde má spatřiti ji. Listy staré lípy proráží slunce, včely bzučí v květech, a vůně tu, a duše rozechvěná

dokořán dveře otvírá a čeká – kdy může přijít jindy smavé štěstí, než za krásného dne, jak je ten dnešní? A srdce bije nedočkavou touhou:

snad přec ten Osud jeho vrtošivý, jenž nečasem a necestou dal jíti dnům žití jeho dosud zarputile – dnes hodlá všecko změnit, dnes mu vsype

na dráhu záři versaillského slunce, a on teď, Palissot, jí půjde pyšně zahrnut přízní dvora, dary světa, obdivem společnosti – v hlavě nesou

se představy ty, sebe sama vidí jít s povzneseným čelem množstvím lidstva, mohutná hudba odkudsi hřmí k němu, a srdce bije takt těm krokům jeho. –

A začalo to všecko všedně, prostě. Vévoda Choiseul jej vybíd kdysi, Aristofanův laur si získat směle a s bičem satiry a kordem vtipu

jít na tu zvláštní společnost, jíž v čele je Rousseau, hnusný komediant citu, d’Alembert zpustlík, Diderot, ten cynik, a mrskat je, bít plytké pravdy jejich,

ideje špatné, státu nebezpečné, učení bludná, která v mladých hlavách zvlášť povážlivým stávají se kvasem – vtip jedině a satira jen může

s hlav jejich strhat nepravdivý nimbus a vystavit je na posměšný pranýř Paříže celé, dvora, ba i světa. On, Palissot, hned poslech a hru složil

„Mudrci“ zvanou. Mnoho ostrých vtipů vzal z „Dunciady“, básně Popeovy – bylť Angličan ten zbrojnicí mu vůbec, zkad jeho Musa pedestris svůj toulec

švižnými šípy plnívat si zvykla – a čekal. – Bože, jak mu srdce buší! A Choiseul k těm taktům takřka básní, tu slovem nabádavým, tu zas větou,

vidiny lepší zlaté budoucnosti! – Ach, od těch „Mudrců“ on zkusil mnoho! Ti všichni napadení naň se vrhli a smáčeli svá pera v krvi jeho

k úsměškům pustým, ranám bezohledným, laur strhli s hrubým smíchem s jeho skrání, ten nový i ten dlouholetou prací a těžkým namáháním vypěstěný,

ba, dary ducha upřeli mu všecky, že jako odraný strom stál tu náhle – Teď bude jinak. Choiseul je tady a představí jej jí, té všemohoucí,

té nedostupné panovnici Štěstí, markyze Pompadour. A všecko přijde: prebenda tučná, úřad v lesku dvora i členství Čtyřiceti Nesmrtelných,

a pak se ovšem sláva jeho vrátí se svěžím laurem pro hladové skráně – Tak Choiseul, jak čet by v tužbách jeho, je v slova vlívá. Nosítka jsou tady.

Jen letmo, jen co motýl mih by křídlem, zrak modrý zahlíd v líci filigránské a bílý oblak pudrovaných vlasů – a již, co Choiseul řek jmeno jeho,

hluboce skloniv básnickou svou hlavu cos mluvil o dni nejšťastnějším v žití. A Madame Pompadour mu uštědřila milostný úsměv, jeden z nejluznějších,

jež vůbec měla – načež kývla rukou, a její nosítka zas dále plovou – a to je vše. A neblahý ten básník ztrnulým zrakem zírá za nosítky –

má ruce prázdné, i ten luzný pohled pad na shrbená bědná záda jeho a ničím nezachycen, odlet zase.