A tohle všecko muselo si díti:
je tomu, řekněm, čtyřicet let as.
Mládenec jeden začal vážně sníti
o vlastním hnízdě. Měla tmavý vlas,
z venkova byla. Prodělali spolu
dnů jarních celou smavou pohádku,
pohledy, rdění, schůzky u topolů,
polibek prvý, vzatý ve zmatku –
ach, tmavé oči její! Rozpačitý
si řekl o ni – byl to šťastný den –
pak šilo se a prohlíželi byty
a pyšně chodíval s ní zavěšen –
a potom svatba byla. Ona bílá,
on frak a klak – pak banket – zdravice
a cesta v štěstí: kufrů v kupé síla
a vůně ze svatební kytice.
To všecko takhle musilo se díti,
by stalo se, co potom nastalo,
kdo mníte tady volnou vůli míti,
bloudíte, pošetilci, nemálo. –
Jim musil život vykázat pak kruhy,
z nichž roste živobytí solidní,
starosti svoje jeden má i druhý,
kancelář – kuchyň – týden po týdni.
Pak v říjnu kdysi, spěchy bezehlavé,
pláč, vzdechy musely chvít stavením,
nu, dítě přišlo milounké a zdravé,
holčička bílá s vážným vzezřením.
Ta musila vzrůst k zjevu Artemidy,
jež v očích černé ticho noci má,
zkad hvězdy planou na dno lidské bídy
a smírný lesk svět celý objímá. –
Tak vidíš, co vše musilo se státi,
bys moh jí dneska hledět do zraků,
své duše duší moh ji nazývati –
nu, zázrak – pokoř se mu, hlupáku!