A listí padá. Těžké mraky visí
nad zemí nízko. Vlhkým vzduchem line
umrlčí zápach z květin těl, jež kdysi
tak plály, kvetly po zahradě stinné.
Nic nepohne se... Ať dnes nebo zítra
a člověk s tichou resignací hledí
do vzdáleného žití svého jitra
a do nejisté podzimní své šedi.
To vše se zdá dnes harmonicky zníti
bez nárazů a náhlých bez přechodů;
ton za tonem se musil takto chvíti
v logickém sudbou předepsaném chodu.
A klidně dál se člověk rozpomíná
a klidně v šedé příští myslí maně.
Ve vzduchu vlhkém páchne umrlčina,
a tma se zvedá na půlnoční straně.