Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít?
Ty duše mojí Desdemono bledá...
Já vím, že měl bych hrobový pak klid –
však když ta ruka tvá se ke mně zvedá!
Na lůžku sedíš, rozpuštěn už vlas,
večerní píseň tvá už dozpívána,
tvé oči hledí na mě z dlouhých řas
a tak jsi milá, tichá, odevzdána.
Mám zaškrtit tě? Mám tě nechat žít?
Ach, kdyby vůbec něco možno bylo!
Vím, že žít nesmíš – ale mřít? Ty mřít?
A jak by mně se potom vůbec žilo?...