Je dáma plná vyzývavých vnad,
tož touha v očích, ňadry, lýtka, boky,
v rtech nabarvených bílých zoubků řad
a barvou honí s tváří zlobné roky.
Má zájem pro vše (– zdá se totiž tak –)
záhady žití, poměr k bohu, víře,
pro pokrok věd – a ráda všelijak
diskuse vede o tom v slušné míře.
Má milce své, jimž všecko dá, co má,
svou lásku, peníze i úctu světa,
je legendami vroucně objímá
a vínek slávy pro jich jmena spletá.
Za vrchol dějin lidstva pokládá
jen sebe, dobu svou a svoje cíle,
neb v ničem nevězí dnes záhada,
vše jasno, rozřešeno je tak mile.
A doma je tak trochu tyranem
– to odkoukala v zámku, kde prý v mládí
sloužila šlechtě v chvatu přehnaném –
eh, vzpomínky, jež nemáme dnes rádi!
Tak sekýruje, tak i trestat zná
čeládku, když jí nechce parírovat.
I k cizím hostům je vždy líbezná
– jak ti tam v zámku – inu, zná se chovat.
A když z ní časem vyrazí i vztek
pak, lidé dobří, honem ze světnice,
tvář pod barvou jí zmodrá, z úst zní skřek
a diskutuje jako domovnice.