Však svědomí přec žije ve člověku
i morálky cit. Tolik nutno říci.
On ví, jak jest. A od dávných už věků
jak být by mělo. Svědomí je bdící.
A proto boha stvořil. Dal mu skvící
všech cností soubor, hrdou přímost reků,
dobrotu vzácnou, lásku vítězící
a soudcem zval jej podlostí svých, vzteků.
Leč, chytrák... dal jej kamsi v modro nebe
za slunce, hvězdy, hezky do daleka –
chtěl ošálit tím vlastně trochu sebe?
Či bál se, že by mu jej mohla střísnit
ta dějin jeho hrozná rudá řeka?
Kdo ví? On hrd je, že si jej moh vysnít.