Bez krve porod? Hlupáci a snílci tak myslit mohou. Venuše se zrodí z pěn moře líbaného vlažným větrem, že Venuší je, básníků snem, láskou –
leč Svoboda, ta dcera Revoluce, jde, kataraktem krve provázena, z matčina lůna. Nemylte se o ní: i další její žití nijak není
idylou jakous při potůčku hravém pod šumícími sněťmi starých buků; ne. Jako Moloch dávných Asiatů, hladově ždá si stále nových tryzen
a její oči svítí rudým ohněm a její rty jsou krví oroseny. Nuž, dejte jí je! Všecky ty jí dejte, jichž myšlenky a dýky, nyní skryté,
čekají doby, až by vzletět mohly jak vzteklí psi na tuhou její šíji a mezi žebra. Ať jsou ruce naše střísněny krví, jen když svědomí je
před zrakem jejím čisto; soud pak dějin na kosti naše s úctou jednou složí dubový věnec. Francie ty naše, čas vody růžové a libých mastí
pominul ondy. Krve je ti třeba, domácí předem, padouchů a zrádců, a potom cizí, všech, kdož usilují o žití tvoje. Jako šťastný ostrov
pod žezlem Svobody své trčet budeš z příbojů krve, a ten ostrov růsti kolkolem bude, neboť břehy jeho vpíjíce moře to, se šířit budou
a budeš růst tak do šíře a dáli, až celý svět své ruce vděčně sepne a Svobodě tvé svaté žehnat bude. Sníš, Dantone? Sním, však ty sny moje
se tělem stanou. Nyní hlavy vzhůru: My rozbořili stavení to vetché, v němž mrtvé Věky hospodářství vedly: lid odklizuje trosky, kdož se zpozdil
a zasažen byl padajícím trámem, sám osudem svým vinen, neníť zdrávo přístřeší hledat v domě, jehož krovy a zdi se boří pod ranami seker.
Králové zvenčí hrozí nám – co dělat? My hodíme jim místo rukavice královskou hlavu jednu, kterou máme, pod nohy ku pochodu namířené.
A zmodralý ret její ať jim poví, že naše Svoboda jde přes hranice, by střevem posledního kněze zdrhla krk posledního krále...
Cookies on Poetry Cove