Hle, prázdné hnízdo... Dům tu opuštěný v zeleném přítmí bujných rostlin dřímá. Trhlina černá zeje středem stěny jak živá rána, úponky v ni svýma
se břečťan chytil, stoupá vzhůru, v střechu, co jeho brat se s větví stromů line a rozlit bujně šedem její mechů přetéká dolů. Sněti laurů stinné
hmatají po sklech oken... Ticho všude. V to okno hledneš... pokoj nevysoký ve starém stylu; tapety tu rudé, dva obrazy, jak před dávnými roky
bývaly v modě, skříně s porculánem, ctihodné lenošky – vše truchlit tuto se zdá za bývalým svým starým pánem, od jehož skonu ničím nepohnuto.
A zdá se, k tomu poslednímu spánku že dávno staroušek as sklonil hlavy, jako bys četl z „Mrtvých Duší“ stránku, tu sloh ten, smutek, nádech popelavý...
Mech svěží used na kamenném prahu, z cest písčitých se metlice klas zdvihá, plž lesklou slinou značí svoji dráhu, drozd udiven se kol tvé hlavy mihá –
vše bujné tak a svěží, třpytné, ryzí, výskají barvy, vše se omlazuje – hle, Příroda! z ní člověk sotva zmizí, už i sled jeho ničí, zahazuje...
A před domem skryt snětmi visícími je starý bassin. Vody nelze zříti pro koberec, jejž tkají listy svými rostliny vodní... Jak ta zeleň svítí!
A náhle, jak bys octl v pohádce se, s druhého konce tiše majestátně se bílá labuť přímo k tobě nese, prsoma dělí zeleň, jež se chvatně
zavírá za ní, pluje, pluje, pluje, před tebou stane – pak jak ve zklamání nad cizí tváří tvou – se oddaluje a v smutku svém se neohledne ani.
Cookies on Poetry Cove